slovo „folk“ v termínu „lidová hudba“ používá k popisu venkova homogenní společenství, které provádí na tradici anonymně vytvořené hudby. Žádný člověk složil kus; to se vyvinulo prostřednictvím generací komunální péče. V posledních letech se však lidová hudba stále více stává zcela osobním—a autorsky chráněným-produktem konkrétních tvůrců. Stále více z nich ve skutečnosti není ani venkovské, ani reprezentativní pro staleté rodinné a regionální tradice., Oni jsou často města-bred převádí do lidovém stylu, a po vyučení, během kterého se snaží napodobit venkova modely ze starší přístup k lidové hudbě, psát a vykonávat své vlastní písně z jejich vlastní obavy a starosti. Neklidní mladí, kteří byli v posledních pěti letech primární podporou vzestupu tohoto druhu lidové hudby, považují dva umělce za své přední mluvčí. Jedním z nich je třiadvacetiletá Joan Baezová., Nepíše svůj vlastní materiál a do svých programů zahrnuje značnou část tradičních, komunálně vytvořených písní. Slečna Baezová však výslovně vystupuje proti rasovým předsudkům a militarismu a zpívá některé z nejlepších nových aktuálních písní. Navíc, její čistý, pronikavý hlas a její otevřený, upřímný způsobem symbolizují pro její obdivovatelé cool ostrov integrity ve společnosti, která folk-song writer Malvina Reynolds charakterizuje v jedné ze svých písní jako skládající se z „krabičky.,“(„A chlapci jdou do podnikání / a vdávají se a vychovávají rodinu / v krabicích vyrobených z ticky laciných / a všichni vypadají stejně.“) Druhým-a vlivnějším-demiurgem mikrokosmu lidové hudby je Bob Dylan, kterému je také třiadvacet. Dylanův dopad byl větší, protože je autorem písní i performerem., Takové kompozice jako „Blowin‘ in the Wind,“ „Pány Války“, „nemyslím, Že Dvakrát, To je v Pořádku,“ a „Jen Pěšák v Jejich Hře“ se staly součástí repertoáru mnoha dalších umělců, včetně Slečna Baez, který vysvětlil, že „Bobby je vyjádření toho, co jsem—a mnoho dalších mladých lidí—cítit, co chceme říci. Většina „protestních“ písní o bombě a rasových předsudcích a shodě je hloupá. Nemají žádnou krásu. Ale Bobbyho písně jsou silné jako poezie a silné jako hudba. A, ach, můj Bože, jak ten chlapec může zpívat!,“Dalším důvodem Dylanova dopadu je jedinečná síla jeho osobnosti. Šlachovitý, napjatá a chlapecký, Dylan vypadá a chová se jako fúze Huck Finn a mladý Woody Guthrie. Jak na pódiu, tak mimo něj se zdá, že jen stěží dokáže zadržet svou podivuhodnou energii. Pete Seeger, který je ve čtyřiceti pěti letech jedním ze starších americké lidové hudby, nedávno poznamenal: „Dylan se může stát nejkreativnějším troubadourem země-pokud nevybuchne.,“
Dylan je vždy oblečená neformálně—možnost, že bude někdy být viděn v tie je stejně vzdálené jako možnost, že Slečna Baez vystoupí ve večerních šatech—a jeho majetek je málo, nejzávažnější z nich je motocykl. Tulák, Dylan je často na cestě při hledání dalších zkušeností. „O malém městě se můžete dozvědět hodně tím, že se budete potulovat kolem bazénu,“ říká. Stejně jako slečna Baezová dává přednost tomu, aby si většinu času ponechal pro sebe., Pracuje jen občas, a po zbytek roku cestuje nebo krátce pobyty v domě ve vlastnictví jeho manažer Albert Grossman, v Bearsville, New York—malé městečko přilehlé k Woodstocku a o sto mil severně od New Yorku. Tam Dylan píše písně, pracuje na poezii, hraje, a romány, jezdí na motocyklu, a mluví se svými přáteli. Čas od času přichází do New Yorku, aby nahrával pro Columbia Records.,
před několika týdny mě Dylan pozval na nahrávání, které mělo začít v sedm večer ve studiu Columbia na Sedmé Avenue poblíž Fifty-second Street. Než dorazil, přišel vysoký, štíhlý, uvolněný muž ve svých třicátých letech a představil se mi jako Tom Wilson, Dylanův producent nahrávky. Připojili se k němu dva inženýři a všichni jsme šli do řídící místnosti., Wilson vzal místo u dlouhého, širokého stolu, mezi inženýry, ze které se díval ven do prostorné studio s vysokou houštinu mikrofony doleva a přímo před, enkláva obsahující hudební stojan, dva mikrofony a vzpřímené klavír, a vyrazil na velké obrazovce, která by částečně štít, Dylan, jak on zpíval, za účelem zlepšení kvality zvuku. „Netuším, co bude nahrávat dnes večer,“ řekl mi Wilson. „Je to všechno, co napsal v posledních několika měsících.,“
zeptal jsem se, zda Dylan představil nějaké zvláštní problémy režisérovi záznamu.“moje hlavní potíž byla v tom, že jsem do něj bušil,“ řekl Wilson. „Byl nadšený, hodně se pohyboval a pak se naklonil příliš daleko, takže mike vyskočil. Kromě toho, mým základním problémem s ním bylo vytvořit takové prostředí, ve kterém je uvolněný. Například, pokud by ho tato obrazovka měla obtěžovat, vzal bych ji pryč, i když musíme ztratit trochu kvality zvuku.“Wilson se podíval ke dveřím., „Jsem trochu znepokojen dneškem. Uděláme celé album V jednom sezení. Obvykle nejsme v takovém spěchu, ale toto album musí být připraveno na podzimní prodejní konvenci Columbie. Až na zvláštní příležitosti, jako je tento, Bob nemá žádný stanovený harmonogram nahrávání dat. Myslíme si, že je dost důležitý na to, aby nahrával, kdykoli chce přijít do studia.“
pět minut po sedmé vstoupil Dylan do studia a nesl otlučený kytarový kufřík., Měl na tmavých brýlích, a jeho vlasy, tmavě blond a kudrnaté, zjevně nebyl několik týdnů řezán; byl oblečený v modrých džínách, černý dres, a pouštní boty. S ním bylo půl tuctu přátel, mezi nimi i Jack Elliott, folkový zpěvák Woody Guthrie tradice, který byl také oblečený v modré džíny a pouštní boty, plus hnědé manšestrové košili a veselý kovbojský klobouk. Elliott nesl dvě lahve Beaujolais, které nyní předal Dylanovi, který je opatrně položil na stůl poblíž obrazovky., Dylan otevřel pouzdro, vzal ovinutý drát harmonika držitel, visel kolem krku, a pak přešel k piánu a začal hrát v válcování, honky-tonk styl.
„má širší škálu talentů, než ukazuje,“ řekl mi Wilson. „Trochu je hromadí. Vrátíte se k jeho třem albům. Pokaždé je velký skok z jednoho do druhého—v materiálu, ve výkonu, ve všem.“
Dylan přišel do řídící místnosti a usmíval se., Přestože je při vystupování ostře obviňován ze společnosti, jeho nejvýraznější mimo jeviště je jemnost. Mluví rychle, ale tiše, a zdá se, vytrvale touží, aby se jasně. „Dnes večer uděláme dobrý,“ řekl Wilsonovi. „Slibuji.“Otočil se ke mně a pokračoval: „taky tu nejsou žádné písničky ukazující prstem. Těch záznamů, co jsem již dělal, budu stát za nimi, ale to skákání do scény, být slyšen, a hodně to bylo proto, že jsem neviděl nikoho jiného dělat takové věci., Teď hodně lidí dělá písničky ukazující prstem. Víte-ukazovat na všechny věci, které jsou špatné. Já už nechci psát pro lidi. Víte-být mluvčím. Jak jsem kdysi psal o Emmettovi Tilovi v první osobě, předstíral jsem, že jsem on. Od této chvíle chci psát zevnitř a k tomu se budu muset vrátit k psaní, jako jsem býval, když mi bylo deset-všechno vychází přirozeně. To, jak rád píšu, je, aby to vyšlo tak, jak chodím nebo mluvím.“Dylan se zamračil. „Ne, že bych ještě chodil nebo mluvil, jak bych chtěl., Zatím se nenosím tak, jak se Woody, Big Joe Williams a Lightnin Hopkins nesli. Doufám, že někdy, ale jsou starší. Dostali se tam, kde pro ně byla hudba nástrojem, způsob, jak žít více, způsob, jak se cítit lépe. Někdy se cítím lépe s hudbou, ale jindy je stále těžké jít spát v noci.“
přítel kráčel v, a Dylan začal stěžovat rozhovoru, který byl uspořádán pro něj později v týdnu., „Nerad říkám ne, protože přece jen ti kluci mají práci,“ řekl a netrpělivě kroutil hlavou. „Ale vadí mi, že první otázka se obvykle ukáže jako“ jdete dolů na jih, abyste se zúčastnili některého z projektů v oblasti občanských práv? Snaží se vám do věcí zapadnout. Byl jsem tam dole, ale nepůjdu dolů jen proto, abych držel ceduli, aby mě mohli vyfotit. Znám spoustu dětí v S. N. C. C. – víte, studentský nenásilný Coördinační Výbor. To je jediná organizace, které se cítím součástí duchovně. N. A. A. C. P. je banda starých chlapů., Zjistil jsem to tím, že jsem přišel přímo do kontaktu s některými lidmi v něm. Nerozuměli mi. Chtěli mě na něco použít. Všichni zavěsili. Někdy nevíte, jestli někdo chce, abyste něco udělali, protože je zavěšený nebo protože opravdu vykopává, kdo jste. Je to strašně složité a nejlepší, co můžete udělat, je to přiznat.,“
Návrat do studia, Dylan stál v přední části klavír a bušila doprovod, jak zpíval z jedné z jeho vlastní nové skladby:
„jste pro skutečné, dítě, nebo jste jen na polici?
dívám se hluboko do vašich očí, ale vše, co vidím, je sám.
Pokud se mě snažíte hodit, už jsem byl hoden.
Pokud se mě snažíte ztratit, už jsem byl ztracen. . . .,“
dorazil další Dylanův přítel se třemi dětmi ve věku od čtyř do deseti let. Děti závodily po studiu, dokud Wilson trval na tom, že jsou relativně omezeny na kontrolní místnost. O deset minut až osm, Wilson zkontroloval zvukovou rovnováhu k jeho spokojenosti, Dylanovi přátelé našli místa podél stěn studia, a Dylan vyjádřil svou připravenost—ve skutečnosti, dychtivost—začít. Wilson se v řídící místnosti naklonil dopředu, v ruce měl stopku., Dylan se zhluboka nadechl, hodil hlavu zpět a vrhl se do písně, ve které se doprovázel na kytaru a harmoniku. První záběr byl otrhaný, druhý byl uvolněnější a živější. V tu chvíli se Dylan, usměvavý, zjevně zdál být přesvědčen o své schopnosti natočit celé album za jednu noc. Jak se přestěhoval do následných čísel, on se spoléhal hlavně na kytaru pro podporu, s výjimkou zvolací interpunkci na harmoniku.,
Když se podíval přes kopii Dylan má nové texty, které on podal Wilson, všiml jsem Wilsonovi, že tam byli opravdu téměř žádné skladby sociálního protestu ve sbírce.
„tato raná alba dala lidem špatný nápad,“ řekl Wilson. „V podstatě je v tradici veškeré lidové hudby. Není to zpěvák protestů, stejně jako zpěvák obav o lidi. Nemusí pořád mluvit o Medgaru Eversovi, aby byl efektivní., Může jen vyprávět jednoduchý příběh o muži, který utekl od ženy.“
po třech záběrech jednoho čísla jeden z inženýrů řekl Wilsonovi: „pokud chcete zkusit jiný, můžeme získat lepší záběr.“
“ ne.“Wilson zavrtěl hlavou. „S Dylanem si musíš vzít, co můžeš.“
ve studiu, Dylan, jeho mírná forma ohnutá dopředu, stál těsně mimo obrazovku a poslouchal přehrávání prostřednictvím sluchátek. Během instrumentální pasáže začal sundávat sluchátka, ale pak se jeho hlas rozsvítil a usmál se a nahradil je.,
inženýr znovu zamumlal, že by mohl získat lepší záběr, kdyby Dylan projel číslem ještě jednou.
„Zapomeňte na to,“ řekl Wilson. „Nemyslíte na ortodoxní nahrávací techniky, když jednáte s Dylanem. Musíte se naučit být na této straně skla tak volný, jak je tam venku.“
Dylan šel na záznam píseň o muži, odcházející dívku, protože on není připraven být neporazitelný hrdina a všezahrnující poskytovatele chtěla. „To nejsem já, koho hledáš, zlato,“ zpíval s konečnou platností.,
během přehrávání jsem se připojil k Dylanovi ve studiu. „Písně zatím zní, jako by v nich byli skuteční lidé,“ řekl jsem.
Dylan se zdál překvapený, že jsem považoval za nezbytné učinit komentář. „Jsou. To je to, co je dělá tak děsivými. Pokud jsem si neprošel tím, o čem píšu, písně nestojí za nic.“Pokračoval prostřednictvím jedné ze svých písní, aby nabídl komplikovaný popis bouřlivé milostné aféry ve španělském Harlemu, a nakonec se zeptal přítele: „chápete to?“Přítel nadšeně přikývl., „No, já ne,“ řekl Dylan se smíchem a pak se stal pochmurným. „Je těžké být svobodný v písni-dostat to všechno dovnitř. Písně jsou tak omezující. Woody Guthrie mi jednou řekl, že písně se nemusí rýmovat – že nemusí dělat nic takového. Ale není to pravda. Píseň musí mít nějakou formu, aby se vešla do hudby. Můžete ohýbat slova a metr, ale stále se musí nějak hodit. V písních, které píšu, jsem stále volnější, ale stále se cítím omezený. Proto píšu hodně poezie-pokud je to slovo. Poezie může vytvořit svou vlastní podobu.,“
Jak Wilson signalizoval začátek dalšího čísla, Dylan položil ruku. „Chci jen zapálit cigaretu, abych ji tam viděl, když zpívám,“ řekl a usmál se. „Jsem velmi neurotický. Musím být v bezpečí.“
o deset třicet bylo nahráno sedm písní.
„toto je zatím nejrychlejší Dylanovo Datum,“ řekl Wilson. „Býval zavěšen mikrofony. Teď je profík.,“
několik dalších Dylanových přátel dorazilo během nahrávání sedmi písní a v tomto okamžiku čtyři z nich seděli v kontrolní místnosti za Wilsonem a inženýry. Ostatní byli rozptýleni po studiu, pomocí stolu, který držel lahve Beaujolais jako jejich základnu. Otevřeli lahve a jednou za čas vylili nápoj v papírovém šálku. Tři děti byly stále nereprezentativně přítomné a jakmile nejmenší náhle vtrhli do studia a zničili záběr. Dylan se obrátil na mladíka v posměchu hněvu. „Vymažu tě,“ řekl., „Vystopuju tě a udělám z tebe prach.“Chlapec se chechtal a běžel zpět do řídící místnosti.
Jak večer pokračoval, Dylanův hlas se stal více akutním. Dynamika jeho zpěvu rostla výrazněji, měkké, intimní pasáže byly náhle následovány prudkými nárůsty objemu. Neúprosný, hnací rytmus jeho kytary byl častěji doplněn o černé tahy harmoniky.
„intenzita, to je to, co má,“ řekl Wilson, zřejmě pro sebe., „Teď už ten kluk předčí Thelonious Monk a Milese Davise,“ pokračoval ke mně. „Mluví s úplně novou generací. A nejen tady. Právě byl v Anglii. Stál pouze v královském festivalovém Sále.“
Dylan začal píseň s názvem “ Chimes of Freedom.“Jeden z jeho čtyř přátel v kontrolní místnosti—štíhlý, vousatý muž—prohlásil,“ Bobby mluví za každou zavěšenou osobu v celém širokém vesmíru.“Jeho tři společníci vážně přikývli.,
Další skladba „Motorpsycho Nitemare“ byla mordantně satirickou verzí příběhu farmáře, jeho dcery a cestujícího prodavače. Bylo tam několik falešných startů, zřejmě proto, že Dylan měl potíže se čtením textů.
„člověče, ztlumte světla,“poradil vousatý přítel Wilsonovi. „Bude uvolněnější.“
„atmosféra není to, co potřebujeme,“ odpověděl Wilson, aniž by se otočil. „Čitelnost je to, co potřebujeme.“
během přehrávání Dylan pozorně naslouchal, rty se pohybovaly a v pravé ruce se mu natáhla cigareta., Následovala krátká přestávka, během níž Dylan křičel: „Hej, budeme potřebovat další víno!“Dva jeho přátelé ve studiu přikývli a odešli.
po obnovení nahrávání pokračoval Dylan v tvrdé a svědomité práci. Když se připravoval na záběr, nebo poslechu přehrávání, zdálo se, že je schopen snížit sebe pryč úplně od víry konverzace a vtipný byplay vzbudil jeho přátelé ve studiu. Občas, když ho linka obzvláště potěšila, se rozesmál, ale rychle se vrátil k podnikání.,
Dylan začal mluvit blues—ironický příběh v sardonický recitative styl, který byl vyvinut Woody Guthrie. „Teď jsem liberální, ale do jisté míry,“ rýpl si Dylan do půlky písně. „Chci, aby všichni byli svobodní. Ale jestli si myslíš, že nechám Barryho Goldwatera, aby se nastěhoval vedle a vzal si mou dceru, musíš si myslet, že jsem blázen. Nenechal bych ho to udělat pro všechny farmy na Kubě.“Široce se usmíval a Wilson a inženýři se smáli. Byla to dlouhá píseň a ke konci Dylan zaváhal., Zkusil to ještě dvakrát a pokaždé, když narazil před koncem.
„dovolte mi udělat další píseň,“ řekl Wilsonovi. „Vrátím se k tomu.“
„ne,“ řekl Wilson. „Dodělej to. Zavěsíte nás na objednávku, a pokud tu nebudu editovat, druhá kočka se zamíchá. Stačí vložit poslední část.“
„nechte ho začít od začátku, člověče,“ řekl jeden ze čtyř přátel sedících za Wilsonem.
Wilson se otočil a vypadal naštvaně. „Proč, chlape?“nezačneš vyprávět příběh s osmou kapitolou, chlape,“ řekl přítel.
„Ach, člověče,“ řekl Wilson., „Co je to za filozofii? Nahráváme, nepíšeme životopis.“
Jako obbligato protest pokračoval za Wilson, Dylan, přijetí wilsonovy rady, zpíval vložit. Jeho vousatý přítel tiše vstal a nakreslil náměstí ve vzduchu za Wilsonovou hlavou.
následovaly další písně, většinou z lásky ztracené nebo nepochopené. Dylan byl nyní unavený, ale zachoval si svůj dobrý humor. „Ten poslední se jmenuje „moje zadní stránky“, “ oznámil Wilsonovi., Zdálo se, že vyjadřuje svou současnou touhu dostat se pryč od“ ukazování prstem “ a psát akutněji osobní materiál. „Ach, ale tehdy jsem byl mnohem starší,“ zpíval jako refrén, “ jsem teď mladší.“
o třicet, relace skončila. Dylan nahrál čtrnáct nových písní. Souhlasil, že se se mnou znovu setkáme za týden nebo tak nějak a vyplňte mě na jeho pozadí. „Moje zázemí ale není až tak důležité,“ řekl při odchodu ze studia. „To, co jsem teď, se počítá.”