Použití epické
hlavní funkce poezie v hrdinském věku, společnost se zdá být vyvolat ducha válečníků hrdinské činy chválit své činy, a ty jejich slavné předky, zajistí dlouhou a slavnou vzpomínku na jejich slávu, a dodávají jim s modely ideální hrdinské chování., Jedním z oblíbených zábav šlechty v hrdinské věkových kategorií, v různých časech a místech bylo shromáždit v banketových sálech slyšet hrdinské písně v chvále slavných činech zpívají profesionální zpěváci, stejně jako bojovníci sami. Hrdinské písně byly také často zpívány před bitvou a takové recitace měly obrovský vliv na morálku bojovníků. Mezi Fulani (Fulbe) lidí v Súdánu, například, jehož epické poezie byla zaznamenána, šlechtic obvykle uvedené v hledání dobrodružství v doprovodu zpěváka (mabo), který také sloužil jako jeho štít, nosič., Zpěvák byl tedy svědkem hrdinských skutků svého pána, které slavil v epické básni nazvané baudi.
aristokratičtí válečníci hrdinských věků byli tedy členy slavné rodiny, spojení v dlouhém řetězci slavných hrdinů. A řetěz by mohl prasknout, kdyby válečník nedokázal zachovat čest rodiny, zatímco tím, že vydělává slávu svým vlastním hrdinstvím, mohl by mu dát nový lesk., Epické tradice byly do značné míry tradicemi aristokratických rodin: staré francouzské slovo geste, používané pro formu eposu, která vzkvétala ve středověku, znamená nejen příběh slavných skutků, ale také genealogii.
absolvování hrdinského věku nemusí nutně znamenat konec jeho hrdinské ústní poezie. Ústní epická tradice obvykle pokračuje tak dlouho, dokud národ zůstává do značné míry negramotný., Obvykle je to poté, co uplynul hrdinský věk, že příběhy o jeho legendárních hrdinech jsou plně zpracovány. I když šlechta, která původně vytvořila hrdinský epos, zahyne nebo ztratí zájem, staré písně mohou mezi lidmi přetrvávat jako zábavy. Dvorní zpěváky pak nahrazují populární zpěváci, kteří recitují na veřejných shromážděních. Tato populární tradice však musí být odlišena od tradice, která stále tvoří nedílnou součást kultury šlechty., Když hrdinský epos ztratí kontakt s banketovými sály princů a šlechticů, nemůže dlouho zachovat svou sílu obnovy. Brzy to přejde, co se nazývá reprodukční fáze v životním cyklu ústní tradice, v níž pěvci stát noncreative části písní se naučil od starších zpěváků. Populární orální zpěváci, stejně jako Guslari z Balkánu, bezpochyby mění své písně do jisté míry pokaždé, když je recitují, ale dělají to hlavně transponováním jazyka a menších epizod z jedné získané písně do druhé., Takové variace nesmí být zahanbeny skutečným obohacením tradice následováním generací skutečných ústních básníků tvůrčí scény. Šíření gramotnosti, které má katastrofální vliv na ústního zpěváka, přináší rychlou korupci tradice. V této degenerované fázi ústní epos brzy vymře, pokud není zapsán nebo zaznamenán.
starověký řecký epos ilustruje cyklus ústní tradice. Pocházející z pozdního mykénského období, řecký epos přečkal pád typicky hrdinské kultury (c., 1100 př. n. l.) a udržuje sám, pomocí „Temného Věku“ dosáhnout vyvrcholení v Homeric básní o konci Geometrického období (900-750 př. n. l.). Po Homerovi se činnost aoidoi, která zpívala své vlastní epické písně na soudech šlechty, pomalu snižovala. Během první poloviny 7. století, aoidoi produkoval takové nové básně jako Hesiod a některé z dřívějších básní o tom, co mělo být známé jako epický cyklus., Mezi 625 a 575 př. n. l. na aoidoi dával cestu k ústní recitátorů nový typ, tzv. rhapsodes nebo „stitchers písní,“ kdo deklamoval pro velké diváky již slavná díla Homera, zatímco drží v ruce hůl (rhabdos), které se používají k dát důraz na jejich slova. Zdá se pravděpodobné, že tyto rhapsodes, který hrál klíčovou roli v přenosu Homeric epos, byly pomocí nějaké písemné pomůcky pro paměť, než Homérské hymny byly přijaty v 6. století v Athénách jako součást Panathenaic festivalů koná každý rok na počest bohyně Athény.