dvakrát v posledním týdnu jsem se probudil pláč. Ze snů. Sny, kde jsem byl svědkem smrti mé matky. Bylo to jiné než způsoby nebo místa, která zemřela v reálném životě, ale pocit vědět, že je mrtvá — s re-zažít její smrti se můj sen rodiny, s její duch vytáhl ze mě, cítil se úplně sám — byl stejný.
smutek se cítí jako zúžení srdce. Udušení. Uchopení mého nejdůležitějšího životního orgánu, který hrozí zničením všeho, co vím, že je pravdivé o lásce, naději, rodině a domově.,
smutek mě svírá a skáče mě do tohoto místa kolapsu. Skládání dovnitř. Cestování dál a dál uvnitř sebe, dokud nevím, zda už vůbec existuji.
probuzení k tomu … prožívání nejtemnějšího okamžiku mého života znovu ve formě snů … je to strašení. Je to depresivní. To mi dává otázku, zda bych měl dělat práci, kterou dělám, nebo ne. Zajímalo by mě, zda jsem „stále zlomený“.“
někdy mi to vadí-děsí mě-že stále mám sny o tom, že moje máma umírá. Jako bych už měla být lepší., Jako kdybych o tom snila, pořád potřebuju opravit.
chladná a bláznivá a univerzální pravda smutku je, že to opravdu nekončí. Jak jsem řekl ve svém týdenním videu, Smutek nekončí. Časem se to prostě změní.
můžete říct, že všechno, co říkají, a přečtěte si vše, co se přečíst a udělat všechno, co je třeba udělat, a stále sní o své mámě. A smutek a bolest, kterou cítíte, budou stejně syrové a svěží jako v okamžiku, kdy jste zjistili, že je pryč.,
nevěřte nikomu, kdo vám řekne, že se můžete „úplně uzdravit“ ze zármutku. (Pravděpodobně něco prodávají.)
tak proč dělám práci, kterou dělám?
jaký má smysl mluvit o zármutku, pokud to nemůžeme opravit?
protože věřím, že můžeme koexistovat se zármutkem.
společnost nás celý život naučila, že bychom neměli zažívat smutek, bolest nebo temnotu. Že to může být opraveno nebo vyřešeno nebo omámeno. Že bychom měli plakat sami, rozptýlit se nebo “ nechat se časem zlepšit.“
ale co když se necháme truchlit?, Co kdybychom si dovolili, abychom se stále probudili a plakali? I po letech? I po desetiletích? Co kdybychom si dovolili sedět se zármutkem a dělat to tak, že to vidíme jako další výraz našich mnohostranných já?
proto dělám práci, kterou dělám. Proto pořád mluvím o zármutku a povaze ztráty. Protože věřím, že smutek-i když je to naše nejtemnější, nejtěžší vrstva-je životně důležitou vrstvou v učení, co to znamená být člověkem. Při učení věcí, jako je empatie, soucit a láska. Jak pro sebe, tak pro ostatní.,
pravda je, že nejsem zlomený, poškozený nebo nekvalifikovaný. A ty taky ne.
takže se nechte probudit pláč. Nechte se ptát, zda budete někdy celý znovu. Ale pamatujte si s tou myšlenkou, že už jste. Smutek nás nezlomí. Jen nás žádá, abychom rostli více. Cítit se víc. Vědět víc.
smutek neznamená, že jste zlomeni. Znamená to, že žiješ. ♥